Šípková Růženka

23.10.2010 21:19

Jedné královně se narodilo děvčátko. Ze bylo pěkné jako z růže květ, dali mu jméno Růženka.
Jednou v noci královna procitla ze spánku a spatřila tři bílé ženy nad kolébkou. Byly to sudičky a chystaly děťátku osud.
„Budeš krásná, jako kvítek po kterém máš jméno," řekla první sudička.
„Až vyrosteš, píchneš se o vřeténko a usneš na věky," pravila druhá.
„Ne na věky, ale na sto let," zmírnila sudbu třetí a pak se sudičky rozplynuly jako dým.
Polekaná královna vzbudila krále a všecko mu vyprávěla.
„To se nesmí stát," rozhodl král a hned ráno kázal spálit všecka vřeténka a kolovraty v zemi. Myslel, že to pomůže, aby se dcerka nepíchla a neusnula na sto let.
Jenže osudu nikdo neujde. Růžence už bylo patnáct let, když jednou zabloudila do hradní věže a našla dvířka, co tam nikdy nebyla. V komůrce za nimi seděla stařenka a pilně předla.
„Copak to děláte, babičko?" divila se Růženka, která přádlo nikdy neviděla.
„Předu, Růženko. Pojď blíž, já tě to naučím," usmála se babička. Růženka k ní přistoupila, vztáhla ruku po vřeténku, ale sotva se ho dotkla, píchla se a tvrdě usnula. A v té chvíli usnul každý, kdo byl na hradě. Spal král i královna, ministři i dvorní dámy, kuchaři i komorníci, rytíři i koně v konírnách. Jen šípkové keře neusnuly. Rostly, kvetly, mohutněly, až v nich ten hrad zmizel na sto let.
Když století docházelo, lovil v lesích kolem mladý princ. Uviděl kvetoucí šípky a chtěl si utrhnout růži za klobouk. Ale sotva se jí dotknul, houští se samo rozevřelo. Branou růží vešel princ až do tichého zámku a našel tam spící dívku ve věži. Byla krásná až se tajil dech. Princ se k ní sklonil, zlehounka ji políbil, a protože právě uběhlo sto let, kouzlo pominulo.
Růženka otevřela oči, mile se na prince usmála a dovedla ho ke králi a královně. Také už byli vzhůru a s nimi všichni ministři i dvorní dámy, kuchaři i komorníci, rytíři i koně ve stáji. Všichni princi s radostí děkovali, že je vysvobodil. Dostal za to Růženku i s celým královstvím.