Rýbrcoul

19.09.2010 21:10

Hory Krkonoše jsou pěkné i na úpatí, ale čím výš, tím jsou krásnější. Nejkrásnější pak jsou až docela nahoře, kde jim slunce zlatí hlavu a oblaka nasazují bílou čepici. Právě tam má Rýbrcoul svůj zámek, lidským očím neviditelný. Žije si tam nikým nerušen, dýchá křišťálový vzduch a naslouchá hlubokému tichu.
Někdy se mu ale přece zasteskne a pak sejde do údolí, aby se pobavil lidským hemžením. V takový čas bývá skromným, dobrým lidem pomoženo, zato nedobré a plané mluvky často potká zasloužený trest.
Šel tak jednou lesem pod horami mastičkář. Vlastně ani ne tak mastičkář, jako spíš podvodník. Znal pár bylinek, co jistě neuškodí a jestli pomohou, o to už se nestaral. Od toho měl s sebou vyřídilku, aby důvěřivým lidem své lektvary vemluvil. A protože takových bylo dost, žil si jako v peří.
S plnou kapsou tolarů šlapal lesní cestou, byl přesvědčen, že je nad doktory a jen koukal, kde by někoho potkal, aby se mohl pochlubit. Jazyk už ho celý svrběl sebechválou, když konečně uviděl hajného.
„Kampak fořte," halekal už zdálky, aby ho snad hajný neminul.
„Ale, na bylinky," zabručel hajný - a to bylo něco pro našeho tlučhubu! Hned se začal vytahovat, koho všeho léčil, knížata a hrabata, krále i králky a dokonce prý samotného tureckého sultána.
„Inu, všichni nemůžeme být tak chytří," ušklíbl se hajný. „Já například nepoznám, co komu schází. Ale že dnes v lese zabloudíte, to vím určitě!"
„Já? Co vás nemá, fořte!" kasal se mastičkář. „Vsadím všecky své tolary proti vaší fajfce, že se mi to nestane!"
„Platí!" ušklíbnul se hajný a rozplynul se jako pára nad hrncem.
„Pane, ten má strachu o svou fajfku!" smál se mastičkář. Ale brzy ho smích přešel. Na les totiž padla mlha, hustá jako smetana.
Mastičkář byl naráz jako slepý. Cestu, po které šel, ztratil a jinou už nenašel. Tu zakopnul o kořen, tam brknul o kámen, mladé smrčí jako schválně se mu pletlo do cesty.
A když konečně ta mlha zřídla a mastičkář vyklopýtal na okraj lesa, teprve se doopravdy vyděsil: čekal tam na něj hajný, vyšší než stoletý smrk, z očí mu sršely blesky, jeho smích zněl jako hromy na horách - zkrátka byl to Rýbrcoul a šel z něj strach.