O sviňáčkovi

Byla jedna princezna, ne právě chytrá, ale zato namyšlená. Tak dlouho nosila nos nahoru, až jí to zůstalo. Že však byl ten pršínosík docela slušivý, zalíbila se princi z vedlejšího království. Dal vyhledat nejkrásnější růži jaká v jeho zemi vykvetla, a poslal ji princezně s prosbou o ruku.
Ale nezavděčil se. „Obyčejná růže - fííí! To bych to popadla s takovým ženichem," ohrnula nos princezna a vzkázala princi, ať si nedělá škodu, že o růži ani o něj nestojí.
Prince to dost rozzlobilo. Umounil si tvář, narazil si starý klobouk na uši a vydal se k princezninu otci prosit o službu. Přišel právě vhod. Král měl stádo vepřů a nikoho k nim a tak prince za zeptání jmenoval královským sviňáčkem.
Příštího dne šla princezna a její dvorní dámy na procházku. Když došla k louce, kde se pásli vepři, zůstala stát s otevřenou pusou: seděl tam sviňáček a hrál si s umělou růží. Zatáhl za provázek - růže se otevřela. Zatáhl podruhé - zavřela se. Skřípala při tom, jak špatně namazaná vrata, ale to se ne moc chytré princezně právě líbilo.
„Zač je ten skvost?" zeptala se sviňáčka.
„Za peníze není. Ale když mi dáš sto hubiček, můžeš růži mít."
„Taková drzost!" zhrozila se princezna. „To tak, abych se hubičkovala s pasákem!"
„Nechceš, neber," pokrčil rameny sviňáček a zatáhl za provázek. Růže se otevřela a zavrzala tak krásně, že to princeznu zrovna vzalo za srdce. A tak zapomněla pro tu chvíli na svou namyšlenost a koupila, zač sviňáček prodával. Dvorní dámy roztáhly své široké sukně, aby princeznu při placení nikdo neviděl a - aby se snad náhodou nepředala - počítaly hubičky.
Když napočetly do sta, sviňáček naráz shodil starý klobouk, otřel si tvář a ukázal se princezně ve své pravé sličné podobě: „Místo růže a prince zvolila jsi tretku a sviňáčka. Cos chtěla, to máš!"

Pak odešel. A povídá se,
že oženil se šťastně v krátkém čase.
Princezně zůstal jen ten rozvrzaný květ –
a ona sama zbyla na ocet!