Moudrý zlatník

26.07.2010 20:53

Byl jeden mládenec, jmenoval se Libor a učil se ve městě zlatníkem. Jednou, když se procházel na náměstí, pozdravilo ho Moudro s Rozumem. Od té chvíle si ve všem věděl rady a na co pohlédl, to uměl. Brzy dělal šperky tak krásné, že sám královský zlatník ho rád přijal do práce.
Jednou přišel králův komorník objednat prsten pro princeznu. Naléhavě prosil ať je to šperk nevídaný, že by král chtěl svou ubohou dcerku potěšit.
„Proč ubohou?" zeptal se Libor mistra, když komorník odešel. A tak se dověděl o princeznině neštěstí. Sličná dívka byla němá jako ryba, a nikdo nevěděl proč. Slavní lékaři si u ní podávali dveře, ale žádný neznal rady ani pomoci.
Libora napadlo, že když ho pozdravilo Moudro s Rozumem, snad by princeznu uzdravil on. Nevěděl jen, jak se k ní dostat, ale tu mu pomohla náhoda. Šperk pro princeznu byl právě hotový, když si zlatník vymknul nohu: „Musíš dílo odevzdat sám," řekl Liborovi. „Stejně je to tvoje práce a tak vzácná, že se máš čím pochlubit."
Nic jiného si Libor nepřál. Celý šťastný vzal skříňku s prstenem a spěchal do zámku. I tam mu štěstí přálo. Když poprosil, aby směl léčit princeznu, byl vyslyšen. Králi se tak líbil skvostně zpracovaný šperk i milý mládenec, že nedokázal, ani nechtěl odmítnout.
S obavou i nadějí vstoupil Libor do síně, kde seděla a vyšívala princezna. Byla jako jitřní hvězda, ale v tváři bledá jako smrt, stejně neživá, jak její obraz, který tu visel na stěně. V Liborovi až srdce zatrnulo když ji tak spatřil. Ale věděl, že to musí utajit.
Jako by princezna v komnatě ani nebyla, přistoupil k jejímu obrazu, poklonil se mu a pravil: „Pomoz mi, obraze krásný, spravedlivě rozsoudit spor: řezbář udělal pannu, krejčí ušil šaty a mluvec jí dal řeč. Kterému z nich ta panna náleží?"
„Komu jinému by náležela, než mluvci, který ji darem řeči oživil!" řekla tiše princezna - a v tu chvíli zrůžověla jak červánek.
„Tys mě svou moudrostí zbavil zlého kouzla, a proto jen tobě chci patřit až do smrti," zaslíbila se Liborovi –