Hrnečku,vař

03.05.2010 20:15

Za devíti horami, kde kohouti dávají dobré jitro a lišky dobrou noc, žila chudá vdova. Neměla nic, než chalupu na spadnutí a dceru Bětku. Živily se jak se dalo. Chodily do lesa na borůvky, na jahody, na houby, na to, co právě rostlo. A když nerostlo vůbec nic, sbíraly aspoň šišky, aby bylo co dát do kamen.
Jednou šla Bětka na jahody sama. Pilně trhala a když měla plný džbán, sedla si a vytáhla krajíc chleba k obědu. A tu - kde se vzala, tu se vzala - stála před ní babička a prosila: „Nemáš, dceruško, skývu i pro mne? Hlady už sotva stojím na nohou."
Bětuška věděla co je hlad, sama ho užila dost. Dala babičce svůj krajíc a ještě jí odsypala jahod ze džbánu.
„Máš dobré srdce. Za to ti pomohu," řekla babička a dala Bětušce hrneček: „Tenhle hrneček není obyčejný, ale kouzelný. Když poručíš: hrnečku vař!, bude hrnek vařit sladkou kaši, dokud neřekneš: hrnečku dost! Ta slova si hlavně pamatuj, bez nich by vařit nepřestal."
Bětka babičce poděkovala a protože jahod měla dost a k obědu nic, spěchala domů, aby hrneček vyzkoušela. Postavila ho na stůl a poručilo: „Hrnečku, vař!" V hrnku to zabublalo, ode dna začla stoupat kaše, v mžiku jí bylo po okraj.
„Hrnečku, dost!" zvolala rychle Bětka, aby kaše nepřetekla. A pak se do ní s matkou pustila, bylo jí pro obě víc než dost.
Druhého dne nesla Bětuška jahody na trh. Matka dostala chuť na kaši. Chvíli čekala, ale když se dcerka nevracela, rozkázala sama: „Hrnečku, vař!" Pak si šla do komory pro lžíci. Když se vrátila, bylo zle!
Kaše se valila z hrnka na stůl, se stolu na zem a po zemi ke dvořím Matka v tom leknutí zapomněla co má říct. Volala na hrneček, aby už přestal, aby toho nechal, že už je kaše moc. Ale hrneček vařil a vařil. Kaše už byla plná světnice, valila se do síně, ze síně na dvůr a ze dvora na náves.
Bětka, která se právě vracela z trhu, viděla už z dálky, co se děje: „Hrnečku, dost!" vykřikla - a tak to dopuštění zastavila.
Ale kaše už byl takový kopec, že sedláci, když se vraceli z pole, nemohli se dostat domů.