Perníková chaloupka
Na kraji hlubokého lesa žil drvoštěp se ženou. Měli dvě děti, Jeníčka a Mařenku. I když děti byly ještě malé, les, kde táta kácel, znali nazpaměť. Proto směly chodit na jahody samy a maminka se o ně vůbec nebála.
Jednou ale - kdoví proč, snad překročily bludný kořen - děti přece jen zabloudily. Už byla skoro tma, když Jeníček dostal nápad: „Vylezu na strom," řekl Mařence, „snad uvidím někde světýlko."
A skutečně v dálce zářilo okno jak žlutá hvězdička. „To je jistě u nás doma," zaradovaly se děti.
Ale nebylo. Do noci zářila chaloupka cizí, nevídaná, celá z voňavého perníku. Děti už měly hlad a tak si hned kousek ulouply. Ale jen se do něj zakously, z chaloupky se ozvalo: „Kdo mi to loupá perníček?"
„To nic, to jen větříček!" odpověděla honem Mařenka. Ale už bylo pozdě. Na prahu stála Ježibaba a všecko viděla.
„Podívejme! Pečínka mi přišla sama až do domu," olízla se mlsně -a už po dětech chňapala. To se ví, že nečekaly, až je chytí. Prchaly lesem cesta necesta a že měly mladší nohy, brzy Ježibaba zůstala pozadu.
Tak doběhly až na kraj lesa, kde na poli žena plela len. Jen se na ně podívala, hned věděla všecko: „Honem, děti, schovejte se," ukázala na lískové houští, „já babu zadržím!"
Jen Jeníček s Mařenkou vklouzli pod lísku, už tu byla Ježibaba, udýchaná, celá zježená zlostí.
„Osobo!" rozkřikla se na plečku, „neviděla jste tu běžet děti?"
„Pleju len," odpověděla plečka, jako by bábě nerozuměla.
„Osobo, já se vás ptám, jestli tu neběžely děti!"
„Až dopleju, budu trhat, drhnout semeno a sušit v peci."
„Osobo, copak nerozumíte? Ptám se, jestli tudy neběžely děti!"
„Až usuším, budu třít, vochlovat, na kužele nadívat a potom příst a tkát."
„Osobo, copak jste hluchá? Chci vědět, jestli tu neběžely děti!"
„Až utkám, budu bílit a pak stříhat a šít košilky a plínky, zástěrky a vínky, sukničky a kalhotky do tance i roboty."
„Osobo, já se vás neptám na kalhoty, ale na děti!"
„Na děti? Ale to jste měla říct hned! Dvě tady běžely, támhle se duly, ale už je nedohoníte. Skákaly jak zajíci."
Ježibaba věděla, že ji plečka šidí, ale co mohla dělat. Sama Jenička a Mařenku už neviděla. A tak mávla vztekle rukou a odtáhla s prázdnou.
Chytrá plečka potom ukázala dětem cestu nazpátek.
Maminka už vyhlížela ze vrátek,
hned jim dala najíst dosyta.
I té plečce donesla tři jelita!