Nosáček

Stalo se, že jeden chlapec osiřel a zlí příbuzní ho vyhnali. Tak mu nezbylo, než jít do světa.

Ale vedlo se mu na té cestě nevalně. Byl ještě opravdu malý, žádné řemeslo neznal, prosit se styděl a sám od sebe mu málokdo co dal. Až si ho všimla bohatá stařena a vzala si ho za kuchtíka. Byla to stará čarodějnice, ale to chlapec nevěděl. Dělal jí pomyšlení, aby ho nevyhnala - a to bylo jeho neštěstí. Baba si ho tak oblíbila, že mu přičarovala na tři lokte dlouhý nos, aby se styděl mezi lidi a nemohl od ní odejít.
Tak Nosáček sloužil drahný čas a popravdě, krom toho nosu, neměl si celkem nač stěžovat. Plat nedostával žádný, zato jídla víc než dost a takového, že se mu dřív o něm nesnilo. Baba byla velká labužnice, a že znala všecky bylinky, co dodávají chuť, vařila jak nikdo na světě.
Zpočátku Nosáček směl umývat jen nádobí. Ale když si baba všimla, jak je šikovný, řekla si, proč by měla vařit sama, když může mít zastání. Vzala Nosáčka do učení a po čase z něj udělala kuchaře, jakého neměl ani sám pan král. Pak mu svěřila kuchyň i bylinky co dodávají chuť a sama od té doby chodila jen ke stolu.
Jenže Nosáčka tou dobou už netěšil svět. Pro ten dlouhý nos byl tak osamělý, že se spřátelil s husou, kterou měl krmit na pekáč. Nebyla to ovšem husa jen tak obyčejná. Čarodějnice jí dala lidský hlas, aby mohlo říct, co jí chutná a po čem nejlíp tloustne.
„Nic dobrého nás tu oba nečeká," řekla ta husa Nosáčkovi. „Ale já vím, jak zlé odvrátit. Když mě pustíš z posady, donesu tě do báječné země, kde roste nosokoření, co ruší nosy a kde nedávají husy na pekáč."
„To je nápad!" zaradoval se Nosáček. Podíval se, jestli baba není doma a když viděl že ne, rychle otevřel okno. Husa vyskočila z posady, Nosáček se jí vyhoupl na záda a odletěli spolu do země, přesně takové, jak husa slíbila.

Nosokoření tam rostlo v květináči,
stačilo jen přičichnout - a stalo se:
husa neskončila na pekáči
a Nosáček konečně měl po nose!