Labutí zpěv

10.07.2010 20:33

Jednomu princi zemřela matka a jeho otec král se znovu oženil. Té nové královně bylo trnem v oku, že král prince velice miluje. A tak se rozhodla nevlastního syna zmarnit.
Jednoho večera podala princi nápoj, který mu velmi chutnal a sladce po něm usnul. Ale když se probudil, s leknutím poznal, že je proměněn v labuť a plave po jezeře neznámo kam. Chtěl vykřiknout, ale pozbyl lidského hlasu. Mohl jen zpívat, ale tak bolestně a krásně, že kdo ho slyšel, slzel dojetím.
Tak plula labuť dál a dál, z jezera do tiché řeky, kde břehy vroubily lekníny a v klidné vodě se zrcadlil utěšený kraj. Po nějakém čase objevil se na břehu zámek. Labuti se zastesklo po lidech. Rozepjala křídlu, opustila řeku a snesla se na rybník v zámecké zahradě.
Tam ji našla příštího dne princezna. „Odkud ses tu vzala, sličná labuti?" zvolala úžasem. Labuť chtěla odpovědět, ale místo slov jí z hrdla vyšel zpěv, tak smutný a sladký, až princezně srdce zatrnulo.
Od té doby chodila princezna k rybníku každý den a naslouchala labuti, která jí zpívala své nejkrásnější písně. Princezna měla labuť stále raději, až si ji zamilovala tak, že bez ní nemohla být.
Jednou však princezna nepřišla. Labuť neklidně křižovala hladinu, i na břeh vyšla a toužebně hleděla k zámku, ale princezny se nedočkala.
I princezna byla smutná. Toužila po své labuti, ale jít za ní nemohla Bohatý kníže přijel žádat o její ruku a nemohla se zbýt jeho společnosti pod žádnou záminkou.
Té noci labuť naříkala až do svítání a princezna proplakala celou noc. Až k ránu usnula a měla divný sen. Zdálo se jí, že labuť prosí, ať knížete odmítne, že ona sama je zakletý princ, který ji tak miluje, že bez ní musí zahynout.
Čím víc princezna o tom přemýšlela, tím víc si byla jista, že to nemůže být pouhý sen. A tak, když otec žádal a kníže naléhal, aby konečně svou vůli projevila, dovedla je oba k rybníku: „To je můj ženich," ukázala na labuť.
„A ty jsi má vytoužená nevěsta," zvolal princ, který v té chvíli nabyl lidského hlasu i podoby.