Facír Pipán
Facír Pipán byl veselá kopa. Toulal se krajem jako pták, od myslivny k myslivně a všude ho rádi viděli. Uměl pěkně vypravovat o tom, co ve světě viděl, dětem pověděl pohádku, myslivcové naštípal dřiví a byl i jinak užitečný.
Jen když cesta vedla kolem hospody, v myslivně se ho nedočkali. Zapadl do šenku a do rána z něj nevyšel. Pil jak duha, dýmal jako komín, ale ze všeho nejraději hrál karty, a to tak dobře, že měl vždycky navrch.
Samozřejmě, že byl pak ještě veselejší a to bratry z mokré čtvrti nejvíc zlobilo: „To se ti ta směje, když máš štěstí," ošklíbal se kmotr, který nejvíc prohrával. „Ale kdybys hrál ve staré hájovně, kde v noci hrají čerti, klepal by ses jako osika."
To bylo slovo do pranice. „Já že bych se klepal? Abys věděl, jdu tam rovnou z téhle hospody," kasal se facír. A taky že šel.
Ve staré hájovně byli doma, to facír poznal už zdálky. Ve všech oknech viděl světlo a taky slyšel hudbu, takové kvičení a mňoukání, jako když kocour dudákovi přizvukuje. Facírovi se to dvakrát nelíbilo. Ale když vešel do světnice a viděl, s jakou chutí čerti hrají karty, přestala mu vadit jejich muzika.
Než se rozkoukal, už měl karty v ruce. „Hraješ o duši!" houknul na něj rohatý, který zrovna vynášel - a už to jelo! Karty pleskaly, zlaťáky cinkaly a jak šla hra dokola, stěhoval se k facírovi jeden dukát po druhém. Už dávno nehrál o duši, peněz do hry měl víc než dost. A tak vynášel, přebíjel a rozdával, až se z něj kouřilo. Čerti sázeli čím dál míň, až přestali hrát docela. V kapsách už neměli ani vindru a tak jen koukali, jak ze hry se ctí vyklouznout.
„Počkej tu na mne, skočím si domů pro peníze," vymýšlel si čert, který nejvíc prohrával.
„Já taky! Já taky!" volali ostatní a hrnuli se ke dveřím.
„Počkat! Nikam!" zarazil je facír, „do pekla je daleko a čas utíká. Já vám ty peníze uvěřím."
A tak čertům nezbylo, než hrát dál, aby se nezdálo, že na to v peklo nemají. Když kohout zakokrhal a konečně mohli zmizet, byli zadluženi až po uši.
Aby ten dluh nemuseli platit, nikdy už se do hájovny nevrátili. A lak se tam facír Pipán usadil sám. Že měl slušné bydlení i peníze do začátku, jedna šikovná vdova si ho ráda vzala za muže.
Po svatbě mu vzala boty z toulavého telete,
na karty i na ty boty našla úkryt tajný.
Pak milému Pipánovi řekla, ať se neplete –
že už není žádný facír, ale slušný hajný!