Císařovy šaty

V jedné zemi za horami vládnul císař parádník. Vlastně ani nevládnul, spíš se staral, co by na sebe zvláštního navěsil. Kdo vymyslel nový střih či knoflíky, mohl přijít třeba o půlnoci, císař kvůli němu vstal z postele.
Jednou přišli dva takoví, co tvrdili, že vynalezli nevídanou látku. Je prý nejen oslnivě skvělá, ale navíc i zázračná: Když se z ní ušijí šaty, zůstanou neviditelné pro každého, kdo je hloupý jako poleno.
Samozřejmě že to byli taškáři, měli to zrovna napsáno na nose. Ale že šlo o parádu, císař byl jak slepý: „Ty šaty musím mít!" umínil si. „Jednak proto, že mi budou slušet, jednak konečně zjistím, kolik mám v zámku hlupáků."
A tak byli taškáři přijati se všemi poctami, dostali potřebné zlato, hedvábí a drahokamy a dali se do díla. Začali tím, že dobře zamkli dveře. A pak po celé dny rachotili stavem, aby císař slyšel, jak pilně pracují.
Po nějakém čase stav zmlknul a ti dva vzkázali, že začínají šít. Císař byl v sedmém nebi. Taškářům vyplatil tisíc zlatých předem. Ministrům kázal chystat průvod, neboť se chtěl v nových šatech milostivě ukázal poddaným. A když nadešel ten slavný den, pozval všechny ministry, rytíře i kavalíry, aby přišli obdivovat jeho nový, vzácný šat.
Jenže když taškáři ten zázrak přinesli, všichni strnuli leknutím: místo skvělých šatů viděli jen prázdná ramínka. Ale ani okem nemrkli. To tok, aby se na nich poznalo, co jsou zač!
„Úžasný střih," divili se ministři.
„Nevídané barvy!" žasli rytíři.
„Ta hebkost! Pavučina není jemnější," chválili kavalíři, aby císař nepoznal, že jsou hlupáci.
Ale ten měl jiné starosti. Když slyšel ty chvalozpěvy, velice se vyděsil. Myslel, chudák, že je mezi těmi chytrými sám jediný hloupý jako poleno.
„Jestli to na mně poznají, bude s panováním konec," řekl si a honem kýval, že je také novým šatem okouzlen. Svlékl se do košile, dal se od taškářů nastrojit do kalhot z ničeho a kabátu co nebyl a vykročil se vší slávou z paláce.

Lidi, to vám byla legrace!
Dodneška prý v onom kraji
s potěšením vzpomínají,
jak císař pán špacíroval v košili.
A taškáři? Už si nevzpomínám –
nejspíš shrábli zlato a šli jinam.
Dobře věděli, že tady došili!