Červená Karkulka

Byla jedna malá holčička, která ráda nosila červenou čepičku a tak ji všichni nazývali Červená Karkulka.
Jednou jí maminka řekla: „Karkulko, tady v košíčku jsou koláče a víno, zaneseš to babičce k svátku."
Babička bydlela v lese, kus za vesnicí. Ale maminka věděla, že Karkulka cestu zná, a proto se o ni nebála. Netušila, že v lese se právě potloukal vlk, mlsný, zlý a vychytralý. Jak uviděl Karkulku s košíčkem, hned dostal tisíc chutí, jednu darebnější než druhou. Ale tvářil se jako by nic.
„Dobrý den, holčičko," pozdravil úlisně Karkulku, „copak máš v tom košíčku?"
„Nesu babičce víno a koláče," řekla Karkulka, která vlka neznala, a proto z něj neměla strach.
„A kdepak bydlí tvoje babička?"
„V chaloupce na pasece," řekla Karkulka. To vlkovi stačilo. Honem běžel napřed, aby byl u chaloupky dřív. Babička zrovna nebyla doma, a to se mu dobře hodilo. Uvázal si na hlavu její šátek, vlezl do její postele -a už tu byla Červená Karkulka.
Když viděla vlka v posteli, myslela, že je babička nemocná. Přistoupila blíž a skoro se lekla, jak divně dnes vypadá: „Jejda, babičko, proč máte tak velké uši?"
„Abych tě lip slyšela," odpověděl vlk.
„A proč máte tak velké oči?"
„Abych tě lip viděla."
„A proč máte tak velké ruce?"
„Abych si tě lip přitáhla."
„A proč máte tak velké zuby?"
„Abych tě lip mohla sníst!" zařval vlk a už se na Karkulku sápal.
Jenže vtom došla babička s panem myslivcem. Pozvala ho, aby s ní oslavil svátek a teď se to hodilo. Jak uviděl vlk zelenou kamizolu, pustil Karkulku a hup oknem ven! Jenže pan myslivec měl zrovna nabito a tak, než vlk zmizel v lese, stačil mu nasypat tolik broků do kožichu, že si je týden vybíral.

Pak se pan myslivec s babičkou a Karkulkou moc dobře poměl –
ale na mlsného vlka nezapomněl:
od té doby moc pozorně koukal,
aby se mu v lese nepotloukal
a nedělal si laskominy na Červenou Karkulku!