Boháč a chuďas

 Byli dva bratři, boháč a chuďas. Jednou hlídal chudý bratr bohatému snopy na poli. A tu spatřil krásnou pannu jak sbírá roztroušené klásky a vrací je do kupek.
„Kdo jsi?“ zeptal se chuďas.
„Jsem Štěstí tvého bratra,“ řekla panna a zmizela.
Chudáka napadlo, že snad i on má někde svoje Štěstí. Rozhodl se, že je půjde hledat. Ale z pece vyskočila Bída, a že ho nepustí, že ji musí vzít s sebou.
„Rád bych,“ řekl chudák, „ale jsi slabá, pěšky daleko nedojdeš. Víš co? Mám tu prázdnou lahvičku, vlez do ní, ponesu tě.“
Bída ráda poslechla - a na to chudák čekal. Honem láhev dobře zazátkoval, hodil ji do bažiny a tak se Bídy zbavil. Od té chvíle se mu začlo dařit.
Hned v prvním městě najal si ho hostinský, aby mu vykopal sklep.
„Plat ti nedám,“ řekl, „ale co při kopání najdeš, bude tvé.“
Chudák souhlasil a dal se do práce. Sotva ale krumpáč zajel do země, zazvonil o železné dveře. Samy se rozskočily, když se jich chudák dotknul. Ze sklepení zajiskřilo nesmírné bohatství a chudému bratru vstříc vyšla krásná panna: „Jsem tvoje Štěstí, které jsi hledal. Ode dneška budu navždy s tebou,“ řekla a zmizela.
Tak se stal chudák boháčem. Ale nezapomněl na bývalou bídu. Nezpyšněl, nelakotil, potřebným rád pomáhal, proto mu bylo dobře na světě.
Zato bohatý bratr se užíral závistí. Nepřál chudému, že i on našel svoje štěstí. A když se dověděl jak snadno, záviděl ještě víc. Kudy chodil, tudy přemýšlel, jak bratra o blahobyt připravit. Až ho napadlo, že jestli najde Bídu a pošle mu ji zpátky, bude zase všecko jako dřív. Hned se vydal k bažině a tam hledal, až našel lahvičku, kterou bratr zahodil.
Ale sotva ji otevřel, vyskočila Bída, padla mu kolem krku a s radostí mu děkovala: „Za to, žes mě vysvobodil, zůstanu ti věrná a do smrti tě neopustím.“
Marně se závistivý bratr vymlouval, marně ji posílal k bývalému pánovi, nedala se zahnat ani uprosit. Jmění se mu rozplynulo pod rukama, stodoly shořely, úrodu vzala voda.

A tak, pro tu závist, boháčovi nezůstalo nic než Bída v peci.
V pohádkách se někdy stanou divné věci!