Aladinova lampa

Ve městě Bagdádu bydlel chlapec Aladin. Otce už neměl, žil jen s matkou a vedlo se jim nevalně.
Jednou zrána, když vyšel hledat denní obživu, zastavil ho cizí muž a pravil: „Pojď se mnou, Aladine, dobře ti zaplatím.“
Aladin netušil, že je to zlý čaroděj a ochotně ho následoval za město ke zříceninám. Tam cizinec ukázal na schody, které vedly do země, a poručil: „Sejdeš dolů, najdeš tam starou lampu, tu mi přineseš a vrátíš se domů s výdělkem.“
Aladin ochotně poslechl. Ale když se s lampou vracel a pohlédl zdola na cizince, poznal náhle kdo to je o zůstal strachy stát jak přibitý. Čaroděj hrozil, zle se po něm sápal, ale dolů nesměl a Aladin, když ho tuk viděl běsnit, bál se ještě víc. Nakonec čaroděje přešla trpělivost, pronesl černé kouzlo a země nad schody se zavřela.
Teď ve tmě se Aladin teprve vyděsil. Až si vzpomněl, že má lampu a mohl by si posvítit. Sotva zakřesal, stanul před ním duch jak hora a zahřímal: „Jsem otrok lampy. Poruč, vykonám!“
Aladin se zprvu lekl. Ale když viděl, že mu duch nechce ublížit, vzmužil se a žádal, aby ho vynesl z podzemí.
Od té doby měl Aladin po starosti. Bydlel s matkou v krásném zámku a duch lampy mu splnil každé přání. Ale čaroděj na něj nezapomněl. Umínil si, že lampu přece získá a navíc se krutě pomstí Aladinovi. Přestrojil se za kupce a vyvolával: „Dávám nové lampy za staré!“ Aladin byl tou dobou právě v lázni. Ale jeho matka si vzpomněla, že v synově komnatě se válí stará lampa a spěchala pro ni, aby jí neušla výhodná výměna.
Už už se zdálo, že čaroděj má vyhráno. Matka lampu v komnatě našla, kupci ji nesla, už mu ji podávala - když vtom se vrátil z lázně Aladin. Rychle vytrhnul matce lampu z rukou a zakřesal. Zjevil se duch jako hora a zahřímal: „Jsem otrok lampy. Poruč, vykonám!“

A čaroděj už věděl sám, že nestačí aby se schoval.
A tak se pro jistotu odčaroval
až na loď, která pluje oceánem,
aby ho snad duch nehledal.
Tak se stal Aladin kouzelné lampy pánem
a jestli neumřel, tak šťastně žije dál.